O několik let později odešel z tohoto světa další blízký člověk, můj tatínek.

Asi půl roku před smrtí ulehl a už zůstat na lůžku. Nebylo to pro něho vůbec jednoduché.

Měl život velice rád a tak pořád snil o tom, jak se ještě podívá na oblíbená místa, jak se potká s tím a oním….prostě se života nechtěl vzdát.

ZDRAVOTNÍ STAV SE NELEPŠIL

I když věřil, že se uzdraví a bude života ještě užívat plnými doušky, fyzicky více a více chátral.
Bylo pro mě velice bolestivé vidět, jak “mu tělo pomalu odchází” a přitom slyšet, jak se těší, co všechno má v plánu až se uzdraví.
Přišlo několik zkoušek, které mě hodně posunuly na cestě k sobě sama. 

ZKOUŠKA č. 1
ŘÍCT PRAVDU NEBO NE? 

A tady jsem vůbec nevěděla, co mám dělat? Podpořit tatínka v jeho plánech nebo mu říct, jak to ve skutečnosti s jeho tělem je? 

V hlavě jsem žádnou odpověď nenašla, pořád se tam “hádaly” důvody pro a proti a nemělo to konce. 

PŘENECHALA JSEM “VEDENÍ” INTUICI

Když to neuměla “vyřešit” hlava, nechala jsem se vést intuicí. Nechala jsem ať mé kroky vede “vyšší božské já”.

JAK VÉST ROZHOVORY S UMÍRAJÍCÍM ČLOVĚKEM?

ZMĚNA TATÍNKOVA CHOVÁNÍ PŘI POVÍDÁNÍ

ZKOUŠKA č. 2
AKCEPTOVAT POSLEDNÍ PŘÁNÍ NEBO NE? 

Zdravotní stav tatínka se ze dne na den horšil, už si to i on sám uvědomoval. Mluvili jsme o tom otevřeně. Jeho přání bylo zemřít doma.

A v tu chvíli mě i mého muže napadala otázka, jestli to je správné. Jestli máme právo na to, neposkytnout mu lékařskou pomoc? Dokonce nás napadla i otázka jestli ho tím nezabíjíme?

Bylo to velmi těžké období a my se neuměli rozhodnout. Tatínek v té době nebyl u nás doma (pečovala o něho jeho žena) a my tam chodili “jen” na návštěvy. Jednoho večera jsme se s jeho ženou loučili s tím, že následující den po práci zase přijdeme a rozhodneme se co dále.

Ona noc byla pro mě doslova šílená. Honily se mi hlavou myšlenky co dál, co je správné a co ne. Jestli respektovat tatínkovo přání a nechat ho doma zemřít nebo jestli zavolat lékaře.

Nebyla jsem schopna nic vymyslet. Usínala jsem s tím, že jsem celou záležitost odevzdala „vědomí“(zdroji, bohu, vesmíru) s prosbou, ať je vše vyřešeno tak, jak je pro všechny nejvhodnější.

ŘEŠENÍ PŘIŠLO HNED DRUHÝ DEN RÁNO 

Následujícího dne přišla svou babičku (tatínkovu ženu) navštívit její vnučka, která v té době pracovala v domově důchodců a s nemocnými a umírajícími lidmi měla letité zkušenosti.

Bez jakéhokoliv váhaní ihned nechala tatínka odvézt do nemocnice.
Nám už to jen oznámili. A já věděla, že bylo „vybráno“ nejvhodnější řešení, o které jsem předchozí večer žádala.

TATÍNKOVO MLČENÍ

Ještě ten den jsme šli tatínka do nemocnice navštívit. Jenom ležel, vůbec nereagoval a já cítila, že je naštvaný. Zazlíval nám, že jsme ho nechali odvést do nemocnice. 
Za celou dobu neřekl ani slovo.
Popsala jsem mu jak bylo pro mě rozhodování těžké a prosila jsem ho ať se na mě nezlobí. 

 ROZHOVOR S OŠETŘUJÍCÍM LÉKAŘEM

Po návštěvě v nemocničním pokoji jsem si vyžádala rozhovor s ošetřujícím lékařem. Po otázce ohledně zdravotního stavu mého tatínka se na mě ze strany lékaře valila silná kritika.

Mimo jiné řekl, že tak zanedbaného člověka už dlouho neviděl.(Tatínek už nechtěl přijímat potravu ani léky, do pití jsme ho doslova museli nutit).

SLOVA KRITIKY SE NEPOSLOUCHALY DOBŘE

Když lékař domluvil, tak jsem se ho otevřeně zeptala, co by jako člověk dělal on v naší situaci. Řekla jsem mu, že bych přála všem lidem, kteří umírají, aby dostaly tolik lásky, péče a porozumění jako můj tatínek.
Zanedbaný se mu mohl zdát, ale bylo to tím, že tatínek už chtěl zemřít a my “jen” respektovali jeho přání. 

PŘEKVAPIVÁ SLOVA LÉKAŘE

Lékař mě vyslechl a když jsem skončila, řekl, že mě zcela chápe, že jako člověk by se nezachoval jinak. A že je moc rád, že jsou na světě rodinní příslušníci, kteří takto ke svým blízkým v jejich posledních chvílích přistupují. V případě, že ale jeho slova někde použiju, takže vše popře. (byli jsem v ordinaci sami dva, manžel musel počkat na chodbě).
ALE. On jako lékař je pod přísahou a musí člověku pomáhat až do poslední chvíle. Navrhl, jak budou v případě mého tatínka postupovat a mě nezbývalo než to akceptovat.

POSLEDNÍ “AHOJ”

Tatínek ještě několik dnů žil, každá návštěva byla stejná. My na něho mluvili a on nereagoval, i když jsem vnímala, že nás poslouchá.

Až jednoho dne při loučení, tak jako všechny návštěvy předtím, jsem tatínka objala, dala pusu a pozdravila. Tentokrát mi na pozdrav odpověděl. Proběhla mnou myšlenka, že je to jeho poslední pozdrav na rozloučenou. A také byl.

Večer toho dne mi přišla sms zpráva, že se mám dostavit do nemocnice. Sdělili mi, že tatínek odpoledne zemřel. 

Už cestou do nemocnice jsem věděla, že tatínek umřel. Při vstupu do budovy, jsem zavnímala, jak jeho “duše” je u mě.

ZMĚNA POHLEDU NA SMRT

Tentokrát mě smrt blízkého člověka už nezaskočila.  Smrt beru jako transformaci (přeměnu) energie, která v každém člověku je. Smrtí život nekončí, ale pokračuje v jiné podobě.