Je tady zjištění, že osobní vůle neexistuje. Vždy „jsi“ jenom loutka (tělo, projekce, aparát) přes kterou se projevuje nějaký program podle nastavení jedince (nevědomost – dualita) nebo, která je oživována samotným vědomím. Vždy, ať už se projevuje vědomí, či nevědomí, vždy se děje v zájmu celku.

Nikdy to nebylo jinak a jen nevědomí je tak domýšlivé a myslí si zcela něco jiného.

Myslí si, že ono je tvůrcem reality, ale ve skutečnosti to nikdy tak nebylo a není.

Ale protože ego by to neuneslo, tak je tu předkládán názor svobodné vůle.

Ego je program

Je to i logické. Ego – nevědomí  je nastaveno ke své největší dokonalosti. Je programem jako kterýkoliv jiný program.

Deaktivace nevědomých programů

Uvědoměním si každého programu a nedáváním mu pozornost dochází k jeho deaktivaci. Uvědoměním nevědomí slábne, vzdaluje se. Ego „nechce„, aby bylo prosvětleno, aby bylo zvědoměno.

Připadá mi to jako když se vyfukuje nafukovací balonek. Ztrácí tvar a sílu, jakoby tu pro něj nebylo místo. A není.

Vše jenom JE. A za tím už nic. Tečka.

Je vnímáno jak jsem i tím nevědomím. A není až tak důležité řešit, co se přes mě právě projevuje. Vždyť vše je ONO. To jen lidská mysl hodnotí, že jedno je více než druhé.

Je vnímáno, že vše JE, ale i NENÍ. Žádný pohyb, žádný projev. Čisté plátno.

Tak jak před časem byla možnost zaznamenat vědomí v projevu – to nekonečné hemžení, nebylo možno prožít stav klidu, stav přítomného okamžiku. Tak teď je prožíván hluboký přítomný okamžik, stav nula, prvopočátek, klid, nic a vše „jenom“ JE.

Je věděno o stavu klidu a je věděno i o projevu. Jsem zároveň klidem i projevem. 

Ty dva stavy současně a vlastně pořád „jenom“ jeden. Není rozdílu. Jeden celek.

Jednota

Je vnímána jednota všeho, ale jinak než jindy. Je tam stav klidu a zároveň projev.

A pak tělo začalo reagovat. Neskutečně hluboce a nahlas začalo dýchat (jako když tě něco neznámého čeká a ty to chceš rozdýchat). A pak to přišlo, do slov přibližně dané: „Teď, teď skoč. A bylo věděno, že je to ONO. Že je to ono zhoupnutí. A tělo dýchalo a dýchalo a bylo vnitřně řečeno „ANO“ a zároveň bylo cítěno, že je to chtění. To už byla osobnost. Pak přišlo uvědomění, že když je tam někdo a je tam chtění, tak se to nemůže stát. Pak už naskočilo „NEVÍM“.

Ale to už všechno z osobnosti. Ten okamžik pomalu mizel, rozpouštěl se.

Bylo to ONO. Byla jsem blízko.

Nic více se o tom nedá říct.

Obsah mysli  to chce analyzovat, ale je tu pořád do kola opakováno „JE CO JE“.

A zase je tu ten klid, zase ten stav nula, nic, atd. Ten aspekt stvořitele, kde vše „jenom“ JE.

Vše nad vším a přitom nad ničím nic. Vždy to tu bylo a není tomu jinak a ani nebude. Je to tak nedotčené. Bezpečí nad bezpečí, příměří, mír, svoboda, prázdno.

Je pociťováno pálení na hrudi. Až takové, jako by mi někdo šlapal po hrudníku. Bolest, ale přitom neosobní, vnitřní. To fyzické tělo se vyrovnává s tím, co zrovna bylo prožito. Silné ŽHNUTÍ.

Konec? Zdaleka ne…nemůže skončit něco, co ani nezačalo…není konce a ani začátku … je to tu …JE CO JE.