Do série článků o smrti přidávám další, a to o mém prvním osobním setkání se smrtí.
Můj první pohled “smrti do očí” se odehrál před mnoha lety. Tenkrát jsme splavovali Lužnici. Bylo po vydatných deštích, takže voda v meandrech řeky proudila daleko rychleji než jindy a byl to pro nás vodáky parádní adrenalinový zážitek.
V jednom místě jsme se s manželem “cvakli”. Manžela i loď odnášel silný proud a já tam zůstala sama. Já a pádlo, které jsem jako každý “správný vodák” nepustila z ruky. Dostala jsem se do spodního víru a nemohla doplavat ke břehu, i když se zdál na dosah.
Bojovala jsem z plných sil a za každou cenu se chtěla dostat ke břehu, ale nešlo to. Tahalo mě to dolů a já nepřestávala bojovat.
“To přece dám” nebo”Nemůžeš to vzdát” a taky“Tohle přece nemůže být konec”.
Tyto a jim podobné myšlenky se mi honily hlavou a já se urputně snažila dostat z vody ven.
Nevím jak dlouho jsem tam s vodním živlem zápasila, ale výsledek žádný. V podstatě jsem šlapala vodu na místě a ne a ne se dostat ke břehu. Ubývaly mi síly a já pochopila, že nemám šanci vyhrát. Napadlo mě položit se na vodu, odevzdat se.
V hlavě obrovský zmatek. Teď a položit se na vodu? Nic nedělat? To přece nemůže dopadnout dobře. Hlava pořád bojovala, ale tělo už nemělo sil. Nezbývalo než kapitulovat. Přestala jsem bojovat a na vodu se položila, ale jen proto, že na nic jiného jsem sílu neměla.
Přišla chvíle, kdy jsem se vzdala, přestala jsem se ve vodě plácat a položila se na vodu s myšlenkou “Bože, tak si mě vezmi, jestli to tak má být”. Byla jsem zcela odevzdaná a připravená. Rozhostil se ve mě klid a důvěra. Najednou ze mě všechno spadlo a já vnímala, že už nic nemusím.
V té chvíli se stal zázrak. Jakoby mě někdo láskyplně vzal do náruče a přitáhl ke břehu.
Ta náruč byla plná něhy a bezpečí.
Rychle jsem sebrala poslední síly a vylezla z vody ven.
Řeka tekla dále, nikde nikdo a tak jsem šla dále po proudu, abych našla naši partu vodáků. Byla jsem vyčerpaná, pádlo jsem tahala za sebou jako kačera na provázku. Uvnitř mě nebylo nic a přitom vše.
Po několika metrech, kdy se řeka zdála klidnější, manžel s ostatními kamarády už zachytil a obrátil naši loď a čekal na mě, až si nasednu. Když mě i ostatní zahlédli jak jsem zchvácená, začali mě povzbuzovat, že cíl cesty je už na dosah, že si mám nasednou do lodi. Já odmítla a do kempu došla po břehu.
Potřebovala jsem být sama se sebou. Vnímala jsem jak se ve mě vše uklidňuje a sedá si.
Uvědomění přes tuto zkušenost “že je o nás postaráno” a „že se vždy vše děje přesně jak má“, zůstala ve mě dodnes a je pořád živá, jako by se to vše stalo TEĎ. 🙂 (Ono taky ani nic jiného než TEĎ neexistuje)
Děkuji…děkuji…děkuji…
Dodatek:
Slovem Bůh je v textu „myšleno“ vědomí, Univerzum, Princip života, ne náboženská bytost – persona stvořitele
Tak co milá ženo,
napadlo tě, že ses do této chvíle tématu smrti vyhýbala?
Zjišťuješ, že téma smrti ti je nepříjemné?
Nahání ti toto téma strach, cítíš se nesvá?
Ale někde uvnitř víš, že je to něco, co tě na jednu stranu děsí, ale na druhou přitahuje?
Chceš se dozvědět více?
Chceš vědět jak moc tě ovlivňuje tvůj strach ze smrti?
V tvé blízkosti někdo umírá a ty nevíš, jak s ním mluvit, jak se chovat?
Stačí se rozhodnout a už zítra to může být u tebe jinak.
Pojďme se společně z nadhledu podívat, jak se můžeš s otázkou smrti srovnat i ty.
Pojď najít TVŮJ první krok, přihlas se na konzultaci zdarma
Těším se na tebe
Říkáš si už nějakou dobu, že to chce " změnu" ve tvém životě?
Pojďme se společně naladit na sama sebe a žít život v přítomnosti
Dát do praxe všechna ta moudra, která mít jenom v hlavě nestačí.
Těším se na tebe